Dva měsíce tréninku kvůli jedné hodině běhu na Pražském mezinárodním maratonu 2012. A vyplatilo se mi to. Běhání v davu s ostatními dává člověku úplně jiný obrázek běhání. Najednou v tom člověk není sám. Najednou jsem měl pocit, že jsem součástí něčeho většího. Úplně jinak se mi běhalo. Zatímco jsem při tréninku dosahoval tempa někde kolem 5:30 min/km, při maratonu jsem exceloval tempem 5:07 a časem 1:03:33 na 12,195 km. Takže super.

Do cíle jsem doběhl s gestem vítěze a adrenalin z právě uběhlé tratě ze mě tryskal do všech stran. Samozřejmě vzájemná pochvala v cíli s kolegy ze štafety a pak vyprávění o tom kdo co zažil na trati. Skvělá sdílená radost. Celkový čas štafety 3:45:54 a vyrovnaný čas někde kolem 0:52 min na 10km. Celkově jsme skončili v polovině startovního pole. Neměli jsme ambice doběhnout třetí. Spíš se dostat pod tři hodiny a to se nám povedlo a asi nikdo z nás nečekal, že to bude o čtvrt hodiny. Kolegové mi vytvořili rezervu na svých úsecích, takže já věděl, že i kdyby bych to zaběhl za hodinu deset, tak to dáme. Ale povedlo se to rychleji a tak na sebe myslím můžeme být právem pyšní.

Musím říct, že jsem fakt v přípravě dřel a naběhal jsem za dva měsíce cca 180km. Před závodem jsem do sebe dostával samou energii v podobě pudingu s vločkama a sušeným ovocem, ionťák a třetinku RedBullu. při běhání jsem se vůbec neobčerstvoval, protože to byla příležitost předehnat pár dalších unavených maratonců. Nevím jak to zvládali oni, když jsem se kolem nich „prohnal“, ale mě to dělalo dobře. Předbíhat takový borce. A borci to fakt jsou, protože já se k nim přidával na 30km čerstvý a nabitý energií, kdežto oni byly těsně před největší krizí na 33km. A přitom mě občas někdo z nich dal na prdel.

Nevěděl jsem spoustu věcí, teď už jsem chytřejší. Ten chlápek s balonkem nad sebou, kde bylo 3:45:00 se nechlubí svým posledním časem, ale vodí ostatní právě na tento čas. Kdybych to byl věděl, doběhl jsem pod 3:45:00. Další věc už je mi taky jasná. Na trati prostě nejde zabloudit. Atd…

Prostě pro mě neobyčejný zážitek, který mě zase nakopl a mám motivaci běhat zase dál. Pomalu se dostávám s vahou dolů. Včera po běhání jsem pokořil hranici 93kg a klesá to dál. A máme s kolegy domluvené další možné akce, které by jsme mohli objet buď jako štafeta nebo jednotlivci na půlmaraton.

Pár fotek ze začátku a z konce. Bylo to super, už se těším na další akce..

číst dál

No, není to tak horký. Především nejsou ty „nezvladatelné děti“ tak úplně nezvladatelné. Nejde o žádný sígry, který mají už jenom krůček do vězení. Spíš o klasické teenagery s minimem respektu k rodičům a vůbec všem okolo. Sem tam vyloučení ze školy, hodně mejdanů, kaleb, kouření, ale zároveň pěkný pohodlný bydleníčko doma s rodiči, kteří jim nedokážou rázně zatnou tipec.

Takhle se to rozjíždí. Sledujeme parchanty, jak s rodičema dpořádně cvičí. Nejvíc mě rozbil teploušek, co jim do očí řekl, že by je zapálil a potom si natáčel, jak hoří. Zní to drsně, ale když vidíte ty jeho rodiče, že s ním prostě neumí vůbec zatočit, tak je hned trochu jasné, odkud vítr fouká. Vyschlej trouba s emo účesem a polonahýma fotkama v trenclích na MySpace. Prostě rozmazlenec.

A když takový podobný trubky dorazí do nové rodiny, kde je zavalí seznamem pravidel, co se nesmí,  tak po pár rebéliích rychle sklopí uši, típnou cigáro a už se těší, až budou moc doma obejmout taťku s mamkou s novým světonázorem na svoje chování.

Náhradní rodina je něco. V prvním díle se třeba putuje do Alabamy, do rodiny křesťanských katolíků, ve které rodiče kontrolují u svých tří dětí NAPROSTO všechno. Na co koukají (vtipná cedulka na televizi s citátem z Bible: „Nepostavím si před oči nic neužitečného.“), kam chodí, co poslouchají (pokud je tam nějaký „nevhodný“ obsah nebo slova, poslech skončil). Samozřejmě nesmí chybět všeobjímající Bůh. Co vám budu povídat, hned jsem si vzpomněl na Jesus Camp. Nevěděl jsem, jestli jsou na tom hůř ti šílení katolíci, nebo parchanti. K dobru hlavy rodiny musím říct, že na konci dílu jsem si myslel, že koukám na psychologa s třema diplomama z Hardwardu. Ten chlap byl fakt jednička.

Reality show dělají konflikty. To je základ. A tady jich je požehnaně. Už jenom seznámení se seznamem pravidel se neobejde bez keců. Sem tam musí i do místní školy. Jedni se vůbec nerozpakují po první hodině ODEJÍT pryč na hambáče k McDonaldovi. WTF? To z vás prvotní lístost rychle spadne. Nebo jedna kravka odmítne napsat esej prostě proto, že doma je taky nepíše (vyhazov ze školy pro ni není nic nenormálního), ale kdybyste viděli, jak s ní ředitelka totálně psychologicky zatočí, hned byste tam chtěli poslat i svoje děti, i když je to někde v Africe. Esej sepíše, ještě se omluví a doopravdy se stydí. Neuvěřitelný.

Momentů, kdy jsem kulil oči a měl chuť proletět obrazovkou s rákoskou v ruce je těch 50 minut plné. Nicméně na fyzické tresty nedojde (škoda). Asi každého napadne, jak se ty děcka vůbec dají bez toho zvládnout? Souvisí to s větou na začátku… Nic není tak horký. Tohle nejsou mladí delikventi jednou nohou v pasťáku. Stačí na ně zatlačit, pořádně je usadit a jelikož nemají kam utéct, tak se s nima dá něco udělat. Hodně se s těma děckama mluví o jejich problémech. To bude asi půlka úspěchu.

Nejpřísnější rodiče na světě považuju za hodně dobrou reality show, ze který se dá načerpat pár tipů do života. Sice je to pořád stejné, ale to už bych chtěl moc. Kouká se na to dobře. Nejeden z vás se tam pozná

P.S. Dávají to na TV Spectrum.

Úvodní část prvního dílu:

Podobné články

• Mikroplatby pomocí Flattr.com – jak zaplatit za obsah na webu Je to prostě dobrá myšlenka: Když všichni sdílíme odkazy, nálady,…
• WordPress: Úprava šablony pro stránku nebo článek Vzhled článku je věc, kterou jsem vždycky upravoval jako jednu…
• Vy ještě nesledujete Módní peklo, již kultovní blog o českém nevkusu? Bez ironie – takhle se má blogovat, thumbs up. Čtu…

Tušil jsem, že to bude velice těžký film na shlédnutí, ale že mne v emocích dožene až na kraj skály a donutí mě skočit, to jsem tedy netušil. Příjemný a krásný příběh o lásce člověka a psa. Oddanost psa nezná mezí. Herecké role, námět, hudba = to vše je tak přirozené, jasné, krásné i smutné. Protože svého vlastní psa miluji, tak to bylo pro mne doslova trápení. V příběhu byla cítit upřímnost, žádný kalkul emocí. Příběh mne bavil a i přes slzy jsem toužil po celkovém příběhu. Nejsmutnější film, jaký jsem kdy viděl ( A Moment to Remember na 2. místě ) !!! Ale i přes smutek po shlédnutí, mne tento příběh duševně naplnil. Hodnocení 5/5

Zobrazit celý příspěvek